Hamlet je dielo a téma, ktoré permanentne provokuje. Keby ho dnes niekto uviedol so snahou čo najviac sa priblížiť k originálu, musel by byť zákonite vyhlásený za proroka novej avantgardy. Za jeden z jeho najvydarenejších výkladov považujem scénu z filmu Posledný akčný hrdina, kde si Arnold Schwarzenegger pripaľuje cigaru, za chrbtom mu efektne, vo veľkorozpočtových efektoch, vybuchuje Elsinor, a on, bez toho, aby sa obrátil, precedí pomedzi zuby, že sa ešte vráti. Nuž áno, ani po Shakespearovom Hamletovi nezostalo pre jeho potencionálnych poddaných nič iné, len kopa mŕtvol namiesto vládnuceho rodu a nepriateľ v bezbrannej krajine. Niekde tu by sa dali hľadať zdroje inscenácie Hamlet: Přání zabít. V popkultúre, ktorá sa vedome a rada hlási k braku, cituje ho, variuje ho a v šťastných momentoch z neho vytvára novú a prekvapivo silnú kvalitu schopnú často ďaleko pregnantnejšie vypovedať o dnešku ako „veľké umenie“.

Tvorcovia z Kabaretu Caligula Praha priviezli do Hronova snáď až postpostmodernú inscenáciu. Pri zinscenovaní Hamleta sa neuspokojili s množstvom popkultúrnych (ale aj výpožičiek z toho, čo väčšina populácie považuje za umelecký hardcore) citácií. Z výsledného tvaru bolo evidentné, že používané majú nielen napozerané alebo nažité, ale, čo je podstatné, poctivo zanalyzované. Cez prácu s vonkajšími znakmi a neustálym konfrontovaním a zmiešavaním vysokého s nízkym, morálneho s nemorálnym, artistného s poklesnutým, sa totiž dostali dakde k bijúcemu srdcu predlohy. Gramatické rýmy textu poväčšine spoľahlivo smerovali k orgánom a činom spojeným s trávením alebo rozmnožovaním. No to, že text spoľahlivo odkomunikoval nie jednoznačné motívy konania postáv, ich veľké citové vzopätia a v hlbších štruktúrach spolupracoval s mnohými citovanými žánrami, svedčí o zvládnutí vedome zvolenej formy. V rovnakom leveli sa pohybovali aj kostýmy (parafrázujúce státisícové výpravy veľkých scén) a, čo je podstatné, spôsoby herectva. Od insitného intrigána vecne dokladujúceho svoju doslovnosť Polonia (bol to krásny a dlhý gag rozbiehajúci sa voľakde pri kysanom zelí a vrcholiaci bačkorami), cez národnobuditeľsko-metalového Hamleta seniora (naozaj, viem si celkom dobre predstaviť, že zúfalo neznesiteľný pátos poniektorých hercov našich národných scén by konečne našiel plné uplatnenie v skupine Manowar alebo aspoň Europe), až po civilnú Gertrúdu.

Škoda, že tvorcovia tak trocha podľahli sami sebe a po ohňostroji nápadov sa začali opakovať. Keby bol ich Hamlet kratší aspoň o štvrtinu (možno aj o tretinu), len by mu to prospelo a ja by som sa začal zháňať po DVD nosiči, ktorý by som mohol prehnať svojím DVD Decrypterom. See ya!

Nuž a nesmiem obísť ani, podľa reakcií pléna, vydarenú blasfémiu po klaňačke. Za takú parafrázu konca Big Lebowského by sa nemuseli hanbiť ani Monty Pythons. Mne sa napríklad zdalo, že na tele mŕtveho skôr hodovalo premietanie fotografie pred Rozmarným letom, pravidelne striedané logom DVD Playera. Nuž ale proti gustu nejestvuje dišputát. Aj tak je to všetko iba rock’n’roll. Or sex? Or drugs? Or life? Or spectacle?

To představení má některé až pozoruhodně kvalitní vlastnosti. Pracuje výborně s prostorem, jenž má vzácně dokonalou sugestivní expresionistickou scénu: černý horizont a černé boční výkryty, dva jednoduché praktikábly a velmi promyšlené vymezené svícení ostrými kužely světla. Tutéž kvalitu mají i kostýmy a také mizanscéna. K tomu přistupuje „velkooperní“ styl, jenž se dostává až do polohy wagnerovské, včetně „dramatické“ hudby a působivých kostýmů, které tvarují postavy. Např. Fortinbras, jenž jako by svým kostýmem přišel z Lohengrina. A konečně: herci mají schopnost držet rovněž ve verbálním a nonverbálním projevu tuto vysokou expresivitu. Prostě: svým způsobem velmi dobře udělané „velké“ divadlo. A proti této divadelně propracované vizuálně-zvukové složce jdou záměrně velice primitivní verše, jež volí velmi, velmi drsné výrazy. Vzniká tvrdý, razantní kontrast mezi tímto velkým divadlem a jeho expresívností, z něhož se rodí vtipy, které z jisté části mají ráz recese, ale z daleko větší části jsou to prostě „kameňáky“.

Na tomto principu stojí celá první polovina do přestávky. Přiznám se upřímně: nepatřil jsem k těm, jenž by se tím bavil. Ale jak známo: de gustibus non est disputandum; proti gustu žádný disputát. Leč na co jsem byl zvědavý, byla polovina druhá. Když jsem si totiž text četl, zaujala mne velice, ba nejvíce, jistá proměna nejznámějšího verše ze Shakespearova textu, jež zní takto: Zabít nebo nebýt, to je o co běží. Byl jsem strašně zvědavý, jak se v té druhé polovině inscenace s tímto proměněným citátem naloží, vzhledem k dalšímu vývoji děje, který nakonec díky zabíjení, jež se Hamlet naučí, vynese tohoto slabocha na trůn. Dožil jsem se překvapení, které jsem nečekal, protože jsem předpokládal, že jsou jen dvě možnosti: buď se toto heslo bude sledem událostí a situací ironizovat nebo vyroste jako v nové, nelítostně kruté téma. Nestalo se jedno ani druhé, ale to zabíjení jako jediná možnost žití pokračovalo jako zdroj zábavy, jež se tak od „kameňáků“ dostávala až k jakési agresivitě a militantnosti nezastavujíc se před ničím – ani před smrtí. Jak ostatně přímo názorně ukázala „nehamletovská“ přidaná „scénka“ na závěr potvrzující, že zábava je vlastně jakýmsi druhem bytí, existence.

Nikdy jsem nevedl přímou paralelu mezi velikostí umění a morálkou díla i autora. Myslím si, že je to velice složitá a nesmírně citlivá vazba a že ani dílo (ani autor) ani ten, kdo se snaží o interpretaci, nemá nahrazovat kritéria estetická kritérii morálními. Ale o co se asi má snažit, je hledat smysl toho, o čem mluví. Obávám se, že v případě představení, o němž píšu, se nic takového neděje. Jde jen a jen o to učinit ze všeho zábavu. Ubavit se k smrti.