Uprostřed scény stojí velký, dvojrozměrný, kartónový mluvící meč, hlídaný nerudným Dědkem v pěkném fialovém kabátu a olezlé hučce připomínající miniaturní zikkurat. Jak pádí staletí a tisíciletí, na scéně se za zvuku hromů, majestátní hudby a chroptění umírajících prostřídává celá halda neúspěšných (čti: zemřevších) mečohledačů (barbaři v kožkách, křupani v bundách, cestovatel časem, etc.). Mrtvých přibývá, na krchov putuje i Dědek-hlídač, blíží se invaze mimozemšťanů a divák už se ptá, zda to všechno náhodou neskončí špatně, nebo možná jen kdy už to konečně bude…
Možná vás nebude zajímat, že...
Cestovatel v čase, (ve skeči vystupující pod označením „Scifitib“), byl vlastně Chronošlap z naší starší hry Jan Hus: Vzkříšení. V tomto skeči zemřel, abychom už nemuseli psát plánovaný kus Hus II: Chronošlapova dobrodružství s Legií zkázy.
Plánovaný kus Hus II: Chronošlapova dobrodružství s Legií zkázy už nesmí být nikdy napsán.
Všichni barbaři měli tutéž helmu a tutéž kožku, protože na scéně vždy byl jen jeden, který pokaždé umřel, odešel do zákulisí a předal svou výstroj dalšímu zájemci (čti: jinému herci). Někdy to chvíli trvalo, a tak dědek říkával: „No, tak kdepak asi je ten další barbar, kdepak asi je?“. Barbar si mezitím v zákulisí ještě upravoval helmu pootáčením rohů (levý nahoru, pravý dolů; oba rohy dozadu; jen jeden roh, trčící zepředu - model “jednorožec”). Vůbec, takových detailů, které diváka nezajímají, zato zdržují děj, jsme v tomto kusu měli mnoho.
